Baletka
A teď něco temného z mého dětství. Odpověď na otázku: „Proč jsem se mimo jiné nestala baletkou.“
Chodila jsem do baletu, milovala jsem to a všechny ty tortury jsem podstupovala s radostí a nadšením. Když nadešel čas, učitelka baletu chodila k nám domů přesvědčovat rodiče, aby mě pustili na konzervatoř do Brna. Oni však měli několik důvodů, proč to neudělat. Jeden byl, že bych byla od dvanácti let ve zkaženém „velkoměstě“. Další, že bych si zhuntovala tělo a v šestatřiceti šla do důchodu a byla k ničemu. A neposledním důvodem bylo to, že mám lagricové kotníky.
Jenže jak to s tím lagricovým kotníkem bylo… to je právě to temné přiznání.
V šedesátém osmém byl na nějakou dobu povolen skauting. Přihlásila jsem se, stala se světluškou a absolvovala všechny schůzky, výpravy, stavbu klubovny a dokonce i skautský tábor. Z tábora si pamatuju hlavně to, že jsem tam skládala slib a zpívali jsme tklivé písně, protože nad skautingem se stahovaly mraky: „Mraky černé táhnou dál a dál a oheň náš naposled plá…“
A taky nezapomenutelné bylo to, že když jsem nesla vodu ze studánky, štíplo mě do nohy hovado. A protože jsem byla statečná a zodpovědná skautka a nesla jsem vodu pro své bratry a sestry, neodehnala jsem ho a nechala ho cucat. Výsledkem bylo rudé kolo velikosti dnešního CD. Ale to pořád není ten příběh.
Ten začíná až teď.
Jednou, bylo to na podzim, jsme šli se skautem na výpravu do lesa. Byly tam hromady suchého listí, které lákaly k tomu si do nich skočit a rochnit se. Takže jsme do nich skákali a rochnili se. Když jsem si skočila už po několikáté, zabolel mě kotník. Vykřikla jsem a všichni se kolem mě seběhli a ptali se, co se stalo. Řekla jsem, že jsem si asi zvrtla kotník.
Skauti uviděli příležitost vyzkoušet si to, co se učili o zachraňování, a tak mi věnovali veškerou možnou péči. Ovázali mi nohu, naložili mě na stoličku z rukou a nesli mě domů. A mně se ta péče a pozornost tak nějak líbila, takže jsem se nebránila a nechala je se zalamovat, i když to zranění nebylo až tak strašné, aby si žádalo tak rozsáhlý zásah.
Výsledkem bylo, že mě skauti donesli domů a předali mě, chudinku zraněnou, mým rodičům. Bylo mi potom blbé říct, že mi vlastně nic moc nebylo, že jsem to trochu „přisimulovala“, protože to bylo fajn — mít takovou pozornost. Takže abych držela lajnu, nějakou dobu jsem lehce pokulhávala.
A co na to moji rodiče? Otec pravil, že jsem chabrus na nohy, protože jako jedinou mě museli přinést z naprosto bezpečné vycházky do lesa. Že mám kotníky lagricové. A to opakoval až do své smrti. Zaštiťoval se tím hlavně ve chvílích, kdy se jednalo o přihlášce na konzervatoř. Dávalo to přece dost velký smysl — nenechat dělat balet holku, která si zvrtne nohu na zcela bezpečné procházce a musí kolem ní běhat celý skautský oddíl.
Myslím, že v té době jsem se už ani nepokoušela něco vysvětlovat. Kdybych řekla, že mi tehdy nic nebylo, brali by to jako programovou lež, abych jim vyrazila z ruky jejich zbraň.
A jaké z toho plyne poučení?
Karma je zdarma. Jinak taky - nikdy nevíš, kdy tě dostihne i jen malá lež a jak ti dokáže zavařit. Nevím, jestli to provinění bylo tak významné, aby mi to muselo ovlivnit celý život, ale kdo se v tom vlastně vyzná.
Nicméně — rodičům jsem měla celý život za zlé to, že mě ani nenechali zkusit přijímačky na konzervatoř. Možná by mě ani nevzali — ale to se neví. Ve mně to však zůstalo jako křivda, jako smutek, jako zabitý sen. Takže je tu ještě jedno poučení, zvlášť pro rodiče:
Nechte své děti zkusit to, co by si přály, pokud nejde o život. Každá zkušenost, která nemá fatální následky, je cenná.