Teploměr
TEPLOMĚR
Tak tohle se stalo, když jsme bydleli už pár let na Kameňáku. Kluci měli společný pokojíček tam, kde je teď ložnice. Měli postele do rohu a jedna byla trochu zvýšená a ta druhá byla pod ni částečně zasunutá. Nebyla to tedy klasická patrová postel. Nepopisuji to proto, že to má nějaký zásadní vztah k příběhu, ale proto, aby si kluci, až to budou číst, uvědomili, že měli taky společný pokojík — vytvořený z klasických univerzálových skříněk, u kterých některá dvířka byla polepena modrou, šedě šmouhovanou fólií, rohovou postel a kobereček, který představoval městečko se silnicemi, po kterých se dalo jezdit s autíčky.
Nevím, jak se stalo, že jsem byla doma sama s Kubíkem. Asi byl nemocný a Peťa byl ve školce. Každopádně Kuba byl na té horní posteli, kam jsem ho uložila, dala jsem mu teploměr a šla „jakoby nic“ na záchod. Nepřipadalo mi to jako něco špatného, tedy nic proti ničemu.
Když jsem vyšla ven a šla se podívat, kolik Kuba naměřil, čekalo mě nemilé překvapení. Teploměr nikde.
Ptám se: „Kde je ten teploměr?“ A on se divně tváří. „Tak kde je, Kubi, ten teploměr?“ „Rozbitej.“ „Jak rozbitej?“ „Já sem ho rozkousl.“
Proboha PROČ… A to jsem mu ho nedala do pusy, ale do podpaždí. Byl to klasický rtuťový teploměr.
Zachvátila mě hrůza. Někde v hlavě se mi vynořila informace, že výpary ze rtuti jsou prudce jedovaté, a začala jsem briskně řešit následující otázku: „Když jsou prudce jedovaté výpary, co to asi udělá, když se ta rtuť přímo požije?“ Odpověď byla v tu chvíli pro mě jasná: otrava, smrt…
Nenapadlo mě volat záchranku — nevím proč. Buď jsme ještě neměli telefon, to by dávalo smysl, nebo mi v tu chvíli prostě vypadl mozek, což je asi blíž pravdě. Internet nula, takže jsem popadla Kubu tak, jak byl, v pyžamu, a letěla jsem s ním do auta, že jedeme do nemocnice.
Nenapadly mě Bohunice — to taky nechápu proč, vzhledem k tomu, že jsou nejblíž. Z nějakých důvodů jsem valila ke Svaté Anně. Možná proto, že tam byl Kubík kdysi hospitalizovaný. Fakt nevím. Prostě zkrat, který mi vlastně došel až dnes.
Jela jsem v našem žlutém sršni (žlutá Škoda 100) jak Fitipaldi. Obracela jsem se a dívala se, jestli synek ještě žije. Dole u Anthroposu jsem předjížděla oba pruhy zleva v protisměru a troubila, aby všichni věděli, že je to fakt nutné.
Nějakým zázrakem jsme se dostali bez poškození k nemocnici. Zaparkovala jsem uprostřed chodníku, popadla Kubu a běžela s ním dovnitř. Vůbec nevím, jak jsem se dostala k příslušné ordinaci. Počítám, že jsem něco zakřičela na vrátnici a oni mě nasměrovali.
Čekárnou jsem proběhla bez jakéhokoliv dotazování, kdo je poslední, vrazila jsem rovnou do ordinace a s očima navrch hlavy jsem na doktorku vychrlila, že syn rozkousl rtuťový teploměr.
Doktorka mě seřvala jak malého Juru s tím, že nechápe, co jsem to za matku, když mi děcko rozkousne teploměr, a co jsem tedy vlastně dělala. Když mi dost vyspílala, prohlédla klukovi pusu a pravila:
„Jestli nespolkl sklo, tak z té rtuti může mít akorát sračku jak bič. A to by potom potřebovalo zavodnění.“
Slyšela jsem v podstatě jen to, že synek není v bezprostředním ohrožení života — a to obrovské napětí a následná úleva se projevily výbuchem pláče.
Doktorka se otočila na sestru se suchým pokynem: „Sestro, přineste něco na pití, matka je v šoku.“
Pak mi dala nějaký prášek, vysvětlila mi, co mám sledovat — tmavá stolice v případě pořezání zažívacího traktu, nebo silný průjem. A pokud nic takového nebude, jsme z vody venku.
Na rozloučenou mi řekla: „A jeďte opatrně, ať vás tady nemáme za chvíli zpátky, protože máte v sobě prášek na uklidnění.“
Nějak jsem se zase dostala domů a dobrou hodinu jsem hledala v posteli a jejím okolí nejen sklo, ale hlavně kuličky živého stříbra, abych zabránila další katastrofě v podobě otravy z výparů rtuti. Synka jsem sledovala a nekonal se naštěstí ani jeden z krizových scénářů. Patrně to jenom rozkousl a hned vyplivl, chvála Bohu.
A jaké z toho plyne poučení? Nikdy nedomyslíš, co se může stát, i když se budeš snažit jakkoliv. Život prostě přinese další riziko, na které jsi nepomyslel/a. Prostě Murphy.