Jak se plní přání II
Možná jsem někoho vyděsila tím názvem. Obecně dvojky - tedy myslím pokračování např. filmů, nedosahují kvalit jedniček. Tohle je ale opravdu volné pokračování. Spojujícím prvkem jsem vlastně jen já.
Abych pravdu řekla, tak svúj první zveřejněný příspěvek s názvem Jak se plní přání jsem původně psala jako reakci na let balónem pro společnost, se kterou jsme letěli. Oni si přáli nějaký článeček. Poslala jsem to tehdy kamarádce a ta mi na to napsala, že je to hezky vyfabulované. Jenže to nebyla fabulace. Nevím, co mi kdo řekne, či napíše, až bude číst následující příběh. Já jsem ho prožila a sama tomu skoro nevěřím.
Musím začít asi trochu zeširoka. Před 36 lety, ještě v době studií, mi spolužák z fakulty představil svoji sestru. Na tom by nebylo nic divného, nebýt toho, že pocházejí ze Sýrie. On už měl před koncem studia a ona naopak byla teprve na začátku. Už si ani nepamatuji přesně jak se to stalo, ale opravdu jsme se spřátelily. Já jsem další rok dokončila školu a ona pokračovala dál. Začala jsem pracoval, ale i přesto jsme se dál setkávaly a byly si stále bližší. Za dva roky od našeho seznámení jsme spolu letěly na prázdniny do Sýrie (ten výlet je na samostatnou povídku), za další 2 roky mi byla na svatbě za svědka a za dalšího asi půl roku viděla na sono jako první mého syna, protože po atestaci ještě pracovala na gynekologii. Byla tady celkem 10 let a potom odjela a jen jsme si psaly.
Asi 2 roky po jejím odjezdu u nás proběhla "sametová". Tehdy jsem byla na mateřské s druhým synem. Než syn nastoupil do první třídy, tak jsme zorganizovali další návštěvu a letěli do Sýrie, tentokrát na celé 3 měsíce. Kamarádka sem potom přiletěla se svým manželem na svatební cestu těsně před koncem milénia.
Jak jsme se my – myslím Česká republika, začali stále více klonit k západu, přestávalo „přátelství“ oficiálních míst v Damašku. Dopisy začaly chodit otevřené, s poznámkou „kontrolováno“. Měla jsem strach, abych jí neudělala nějaké problémy a tak jsme si psaly jen banality a potom méně a méně, až korespondence utichla. Pak začala válka. To zní strašně. Samozřejmě, že mám na mysli válku v Sýrii. Měli jsme o všechny naše známé a přátele strach. Všichni se nás na ně ptali, ale my jsme neměli odpověď. Jen jsme na ně mysleli a doufali, že jsou v pořádku. Potom se stal zázrak a kamarádka našla na FB mého syna. Jsou to asi 2 roky. Byla jsem moc ráda, že jsme zase v kontaktu a že jsou všichni v pořádku.
21. srpna, v den 50. výročí našeho „osvobození vojsky Waršavské smlouvy“ mi na FB napsala, že 24.8. letí do Bulharska. Její manžel a dcera mají totiž bulharské občanství. Přemýšlela jsem, jak se tak narychlo dostat do Bulharska. Nejdřív mě napadlo auto. Jsem docela dobrodružná povaha. Zjistila jsem, že to je cca 1300 kiláků a přemlouvala jsem syna, aby jel se mnou, protože takovou dálku bych nechtěla jet sama. Syn mě s tím poslal do háje. Hledala jsem nějakou levnou letenku, ale nic rozumného jsem nenašla. Pak na mě najednou začaly vyskakovat nabídky zájezdů. Zaujal mě jeden last minute zájezd s odletem do Varny 24.8. Cena přijatelná, pokud si seženu někoho, kdo poletí se mnou, abych nemusela doplácet volnou postel. Tak jsem to předběžně zamluvila, s tím, že budu shánět nějakou oběť, která se mnou poletí.
Zase jsem přemlouvala syna, který už kdysi v Bulharsku byl se školou a líbilo se mu tam, ale opět to odmítl. Oslovila jsem tedy několik kamarádek. Byla jsem překvapená, že mě neposlaly hned po prvních slovech někam daleko.
Ještě jsem se chtěla ujistit, jestli syrská výprava opravdu přijede, protože by mi asi mrsklo, kdybych dorazila do Bulharska a oni nikde. Bulharsko totiž rozhodně není místo, jak se tomu říká? – jo destinace, kterou bych celý život toužila navštívit. Kamarádka mi potvrdila,, že opravdu v pátek 24.8.ráno pojedou do Bejrůtu (pozn. hlavní město Libanonu) a odtud poletí do Varny. Pak se odeberou do hotelu Šipka, kde budou 3 dny bydlet a pak pojedou do Sofie.
Takže se ptám a máte jen jeden pokus. V jakém asi hotelu bude bydlet česká výprava??? Uhodli?? Ano, přesně tak, v hotelu Šipka.
Nechápu to, kdyby to člověk chtěl domluvit, tak to nedá. Ve Varně a okolí jsou stovky, možná tisíce hotelů. Mohli jsme bydlet kdekoliv ve Varně, nebo v jiném letovisku, je jich tam hafo, ale dostali jsme všichni ubytování na Zlatých pískách ve stejném hotelu. Neptala jsem se na jméno cestovní kanceláře, ale počítám, že Čedok v Bejrůtu nemá svojji pobočku.
No řekněte, nebrali byste tohle jako znamení, že tam fakt musím? Já tedy ano.
Takže ve čtvrtek večer jsme vyrazily s mojí kamarádkou, které říkáme Amazonka – asi chápete proč, když se ze dne na den rozhodla, že poletí – do Prahy na letiště a pak dál, až do hotelu Šipka.
Ubytovaly jsme se, šly se projít, čekaly a čekaly dost dlouho a pořád nikdo. Už jsem začínala mít strach, že snad na pobřeží někde je ještě nějaký jiný hotel Šipka. Nedalo mi to a šla jsem se zeptatt na recepci a tam mi bez obav z GDPR potvrdili, že Syřanka udaného jména má u nich v hotelu opravdu rezervaci. To jsem si oddychla. Nechala jsem na recepci vzkaz a za pár hodin se ozval na pokoji telefon a my jsme se následně setkali. Píšu setkali, protože tam byla nejen moje kamarádka, ale i její dcera a manžel. Neuvěřitelné setkání po skoro 20-ti letech. Pocitově to bylo ale takové, jako bychom se viděly před týdnem a zase se setkáme po prázdninách. Podobný pocit mívám se spolužáky z gymplu a s některými spolužáky z výšky.
Ptala jsem se, proč mi o té cestě nenapsala dřív, protože to byl pro mě šibeniční termín. Ona mi na to řekla, že do poslední chvíle nevěděli, jestli to vyjde. Taky jí bylo hloupé po mně chtít, abych tam letěla jen kvůli setkání na pár dní, protože měli v Bulharsku důležité vyřizování a na pobřeží chtšli zůstat jen 2 až 3 dny Říkala, že když jsem jí napsala, že přijedu, tak začala skákat a křičet a potom brečet, takže si doma všichni mysleli, že se zbláznila. Když jim vysvětlila proč tak šílí, že to je proto, že přijedu do Bulharska, tak jí nikdo nechtěl věřit. No, já bych tomu také nevěřila, kdyby mi to třeba v pondělí 20.8. někdo řekl. Pak se někde něco stalo a jelo to jak na klouzačce.
Je fakt, že jsme obě už dávno vyslaly přání, že bychom se rády setkaly a jednou z možných alternativ bylo Bulharsko. Nebylo to ale přání, za které bychom se každý den modlily. Prostě a jednoduše jsme to vyslaly a dál se tím nezabývaly.
A jaké z toho plyne poučení? Můžu opakovat to, co jsem už jednou napsala. Je třeba přát si a nechat přání být, věřit, doufat, nespěchat…….a potom se vznést. V tomto případě ne v balónu, ale v letadle, které může vážně rychle spojit lidi ze dvou úplně jiných konců světa, pokud jsou ovšem už před tím propojeni svými myšlenkami, svou duší, srdcem….přátelstvím. A jak se zpívá v jedné písničce: "Přátelství, to je někdy víc, než láska, to je víra v to, že ruka svírá pevně jinou dlaň....."