Život je jako bonboniera, nikdy nevíš, co ochutnáš

Chtěla jsem pokračovat příhodou „Otevřená hlava“, ale zdálo se mi, že by to bylo moc jednotvárné, tak jsem se rozhodla pro příběh o jednom úžasném zimním pobytu matek s dětmi. O Otevřenou hlavu vás ale neochudím, tu napíši někdy příště J

Kdo z vás, ženy, jste měly možnost trávit společně „dovolenou“ matek s dětmi? Věřím, že ty, které to vyzkoušely, mi dají za pravdu, že to je skvělý zážitek. Každá ženská ví, co je potřeba udělat. Vidí, do čeho se už pustily ty ostatní, tak se chopí sama, bez říkání, úkolu, který je ještě volný. Takže když přijdete v zimě z procházky, tak jedna rozvěsí mokré oblečení, druhá už vaří čaj a třetí buď chystá svačinku, nebo suší boty, nebo jde pro vodu….prostě podle toho, co je zrovna potřeba.

Měla jsem tu vzácnou možnost strávit víc než týden se svými dvěma kamarádkami a jejich dětmi na chatě mojí babičky. Bylo to v zimě a ta zima byla opravdu víc, než „ladovská“. Zapadli jsme tam sněhem tak, že bylo nutno prodloužit svůj pobyt. Nejen, že byly všude hromady sněhu, pod tíhou toho sněhu navíc popadaly stromy a ani při nejlepší vůli se nedalo odjet.

S dětmi jsme ze sněhu udělaly sněhovou „hopstrádu“ – v televizi tehdy jeli Gumídci s geniálním knížetem Ignorem – na které se ratolesti parádně vyřádily. Takže samozřejmě bylo hodně mokrého oblečení, a botů….ale to je nepodstatné, to je prostě normálka. Horší bylo, že docházely zásoby a nedalo se vyjet autem. Nezbylo nic jiného, než se vypravit do vesnice na nákup pěšky. Vzaly jsme to jako bojovku a rozhodly jsme se, že půjdeme všichni. Pobraly jsme boby, abychom mohly dítka popovážet, vzaly batohy a všichni jsme vyrazili. Cestu tam, jsme absolvovali po silnici, tedy místy, kde se silnice pod sněhem nacházela. Bylo to cca 3,4 kiláky. Dorazili jsme do vesnice, my matky jsme nakoupily a snažily se nákup nacpat do batohů. Ovšem ouha, jídla bylo víc, než stačily batohy. Kamarádka si tedy dala pecen chleba pod bundu. Vyšlo jí to tak, že to vypadalo, že má prsa snad šestky.

Protože se už připozdívalo, napadlo nás, že bychom to mohly vzít zkratkou přes les. To byl fakt bezva nápad. Zastavily jsme nějakého chlápka a ptaly se, jestli by to tím lesem šlo. Chlap byl tak okouzlen kamarádčinými domnělými přednostmi – tedy tím pecnem chleba pod bundou, že v podstatě nemohl odtrhnout oči. Odkýval nám, že se to dá a asi vůbec nemyslel. Kdyby myslel, tak by nám musel říct, že jsme fakt blondýny…. Cesta začínala výstupem na sjezdovku. Už to nás mělo odradit, ale my jsme byly hrdinné a v batohu jsme měly rum, pro všechny případy.

Vylezli jsme nad sjezdovku a ponořili se do lesa. Ponořili, to je to nejsprávnější slovo, protože v lese bylo sněhu po pás – po pás nás dospělých. Musely jsme tedy dětem prošlapávat cestu, aby vůbec mohly projít. Prodírali jsme se sněhem a pomalu – no spíš rychle se stmívalo. Za nějakou dobu byla tma jak v pytli a děti šly, ani nemukaly. Tak tiché je už asi nikdo nikdy neviděl.

Já jsem šla první, brodila se sněhem a nesla jedny boby. Ostatní, jak trpaslíci za mnou – mimochodem bylo nás 8 – 3 matky a 5 dětí. Takže já jsem tam byla za Sněhurku – odhrnovač. V průběhu cesty jsme si říkaly, že jsme to asi přehnaly, ale děti byly hrdinné, tak jsme pokračovaly/i. Když jsme se konečně probrodili na konec lesa, čekalo nás tam překvapení. Stál tam pes jak kráva. Úplný baskervil. Byla jsem první, měla jsem boby a byla jsem odhodlána bránit ostatní vlastním tělem. Šla jsem proti té příšeře a čekala útok, ale on to byl bernardýn, zjevně mírumilovný, vrtěl ocasem a celkem přátelsky nás nechal projít. Chyběl mu jen soudek s rumem – ovšem my jsme měly v batohu vlastní zásobu a po tomto zážitku, proč to nepřiznat, jsme si tedy trochu cvakly.

Popošli jsme kousek a dostali se na krásně zasněženou cestu, která valila dolů do údolí. Nasedli jsme na boby a tradáááá. Tenhle sjezd dolů, byl fakt za odměnu. Když jsme dofičeli dolů, měli jsme chuť si to vyšlápnout ještě jednou, ale už byla fakt tma a toho rumu jsme v sobě neměly zas tolik, aby nás opustily úplně všechny mateřské obranné mechanismy. Tak jsme politovaly/i, že se znovu nesvezeme a zodpovědně jsme dovedly děti na chatu.

Teď, když jsem se rozhodla napsat tuhle historku, našla jsem si na mapě, kudy jsme vlastně šli. Cesta tam byla 3,4 km z mírného kopce, takže zpět by to bylo do mírného kopce. Cesta zpět byla 2,8 km, ale začínala výstupem na sjezdovku a končila drsným sjezdem do údolí. To mezi tím, to brodění v lese, bylo na pováženou. Ještě, že to byl takový krásný lehoučký prašan.

PS Moc pěkně jsem si užila volby tvrdého a měkkého y/i. Taková shoda podmětu s přísudkem v případě že jsou tam ženy a děti, to je fakt mazec. A je celkem úplně jedno, jestli některé z těch dětí jsou mužského rodu.

Cestat tam - 3,4 km

Cesta zpět - 2.8 km